Shalimar, brusle a já

Klid noci nad ránem prořízne pronikavě drnčivý zvuk budíku. Už je zase pět! Hrabu se z teplé postele, bořím se do měkkého červeného křesla a snažím se nasoukat nohy do punčocháčů. Chtělo by to zrychlit, je mi zima. Tak ráda bych se vrátila do peřin. Dnes si půjdu lehnout hned po večeři. Vážně. Sakra, jedna nohavice je pořád překroucená, ale na kterou stranu? Pozoruju detaily na fasádě protějšího domu, zatím ještě pořád ve světle noční lampy a myslím na dnešní odpolední zkoušku nových, tentokrát modrých šatů. Přebory se blíží, snad stihneme dopilovat toho lutze. Volná jízda se mi líbí, hlavně ta pasáž s úryvkem ze Šeherezády. Těším se. Mezitím se na stole objevil kouřící hrnek silného černého bergamotového čaje s citronem. Na talířku leží pět máslových sušenek s výraznou vůní vanilky. Sušenky se rozplývají se na jazyku. Chodíme pro ně do cukrárny U tanku. Mají je i v Dětském domě.  Prodávají se na váhu a balí do tmavohnědých papírových sáčků.

Tak honem, taťka jde napřed. Mrzne, bude muset oškrábat námrazu ze skel. Auto stojí před vchodem do domu. Nikde nikdo, jen za několika okny se pomalu rozsvěcí. Někde už mají i ustrojený stromeček s barevnými světýlky. Loučím se s maminkou, nasedám dozadu do prochladlého auta, schoulím se a čekám, až konečně pocítím teplo z právě zapnutého topení. Mezitím nasávám příjemnou vůni jemné kůže rukavic a potahů sedadel, smísenou se stopou tabáku, s odérem topení a s vůní kouře tatínkovy první ranní cigarety. Je to zvláštní, uklidňující, opojná kompozice.

Ranní trénink na Štvanici bývá drsnější než ten odpolední ve Sportovní hale. Štvanice je stará, vlhká budova, spíš dřevěná bouda, která se nikdy pořádně nevytopí. Navíc, při povinných je pohybu míň. Hlavně, že jsem nezapomněla na "kružítko" a můžu si na led namalovat "osmičku".

Krasobruslení, závody, povinná

Povinné cviky, jako součást závodu, skončili v r. 1990. Patřila jsem mezi

ty, kteří  to kreslení obrazců na led měli docela rádi.

Štvanice voní docela jinak než Sportovní hala. Dřevitěji, drsněji. Sportovní hala zase voní víc po gumě a plastu. A taky po květinách a parfémech, hlavně při závodech. Je tam i něco živočišného, emotivního, koncentrovaný krasobruslařský strach, radost, tréma, tlak zodpovědnosti, eufórie. Zajímavá je i samotná vůně ledu, ta je stejná na obou stadionech. Led voní nejvíc hned po tom, co se po něm projede rolba a kdy zůstane na pár minut posvátně bílý a lesklý…  než ho rozbrázdí krasobruslaři nebo hokejisti. Často se mi vrací takový sen: vyrážím na čerstvě upravený led, jsem sama, ani v hledišti nikdo není, je naprosté ticho, jen zvuk bruslí, krájejících tu božsky bílou plochu…  Trénink končí, sedím na dřevěné lavici, rozmotávám tkaničky, otírám brusle a ukládám je do parádní, speciálně tvarované modrozelené krasobruslařské kabely. Už mi ani není zima. Tak teď ještě stihnout začátek vyučování. Přejíždíme most, Malostranské náměstí a Újezd, na Smíchově jsme za chvíli a v osm už sedím v lavici.

Krasobruslení přebor

První závody. A kdo ví, čím tehdy trenérka Hanka voněla?

Shalimar, Opium nebo nějaký Dior?

Vzpomínám a mám pocit, že právě tady někde bude klíč k tomu, proč mám tak ráda určitý typ vůní a proč mám ze všech vůní nejradši Shalimar. Všechny složky Shalimaru jsou mi od dětství známé a milé. Když jsem se pak s Shalimarem někdy v patnácti letech setkala, okamžitě mě okouzlil. Jacques Guerlain namíchal geniální kompozici která mě nepřestává fascinovat. Jeho pokračovatelé v průběhu let (v poslední době Thierry Wasser) se snaží uchovat Shalimar v jeho kráse. Shalimar je dodnes kvintesencí orientálního parfému. Přes všechny změny, víceméně vynucené moderní dobou, a přes s tím spojený dopad na parfumerii (například přes nemožnost používat surový bergamot, který byl od začátku pro Shalimar jednou ze zásadních složek). Žádná jiná vůně pro mě není tak univerzální a výjimečná zároveň, jakkoli to zní protichůdně.

Krasobruslení - stupně vítězů

Ty "modré"! :-)

Stadion Štvanice už nestojí, dřevěnou konstrukci strhli před třemi lety, místo cukrárny na náměstí U tanku (vlastně správně náměstí Sovětských tankistů) je květinářství a náměstí přejmenovali na náměstí Kinských, s aktivním krasobruslením jsem se dávno rozloučila. A spousta dalších věcí se změnila, taky já jsem "vyrostla",  ALE ty "modré" mám pořád doma a Šeherezáda mi zní v uších. 

Shalimar na ledě

Cesta k Shalimaru byla vlastně docela přímá…

 

 

 

 

 

 

Počet komentářů: 13

  1. dobrovodskam@seznam.cz' kinoma napsal(a):

    Úžasný článek,který jsem přečetla s úsměvem na rtech. Ráda bych si početla víc, tak se opět moc těším na příští :-).
     

    14.12.2014
    • Monika napsal(a):

      To mě těší. Já se při psaní taky usmívala. :-)

      14.12.2014
      • p.magdalena@centrum.cz' Mitzi napsal(a):

        Já taky :)

        15.12.2014
  2. T-Bob@seznam.cz' Táňa napsal(a):

    Krásné počtení! Úplně jsem to ranní vstávání, vypravování a cestu na trénink včetně těch voňavých vjemů absolvovala v duchu taky… díky :-)

    14.12.2014
  3. bara.ramesova@gmail.com' barbucha napsal(a):

    Ty ses vůbec nezměnila! :-)

    Krásnej článek, moc pěkně na molekuly rozebranej Shalimárek!

    15.12.2014
    • Monika napsal(a):

      Jj, jsem jen o něco vyšší. :-)

      16.12.2014
  4. MJalova@seznam.cz' Magda napsal(a):

    Krásné počtení… a jdu se zlít Shalimarem!

    15.12.2014
    • Monika napsal(a):

      Správnej přístup! ;)

      16.12.2014
  5. rosa.canina@seznam.cz' VeniH napsal(a):

    Krásnej článek, hotová poezie v próze!

    16.12.2014
  6. syrovatkova2@gmail.com' Bobo napsal(a):

    Tak to je opravdu  moc milý a krásný čtení. I já jsem se  u toho usmívala a hlavně to všechno "cítila a viděla" :-) .

    16.12.2014
    • Monika napsal(a):

      Super! Doufám, žes měla u sebe něco na zahřání. :-)

       

      16.12.2014
  7. Monika napsal(a):

    Já jsem si při té příležitosti uvědomila docela zajímavou věc, a sice, že Štvanice a Shalimar vznikaly přibližně ve stejné době – ve dvacátých letech minulého století. :-)

    Tady je Štvanice ještě v původní, nekryté podobě (1947).

    (zdroj: ČTK, autor: Josef Mucha)

    16.12.2014
  8. graciegrace@email.cz' Eva napsal(a):

    Úžasné Moni, takhle by mohl začínat nějaký film nebo rovnou reklama na Shalimar! Vystihovala by jeho unikátnost, nadčasovost ………. Nechceš připsat pokračování včetně obrázků, ať to máme až do konce :o)?

    23.12.2014

Komentáře jsou uzavřeny.