Kdo zná můj parfémový vkus bude asi vědět, že pokud jde o vůně s dominující růži, tíhnu k těm těžším, orientálním, kořeněným… hlavně neromantickým. Takže když v roce 2012 uváděl Guerlain novou řadu orientálních vůní nazvanou Les Déserts d ´Orient (Rose Nacrée du Désert, Encens Mythique d´Orient a Songe d´un Bois d´Été), vkládala jsem do ní celkem velké naděje. Především do té perleťové růže.
Dříví do lesa?
Thierry Wasser, dvorní parfumér Guerlainu, pracoval se surovinami klasické arabské parfumerie – růže, šafrán, kadidlo, myrha. Orientální kolekce měla zaujmout jak zákazníky Středního východu (ano, zdánlivě nošení dříví do lesa), tak ty ruské, evropské a americké. Měly to být vůně, evokující Orient, ale zároveň s evropským, francouzským (guerlainovským) rukopisem. Nejdříve byla kolekce uvedena v parfumériích Středního východu, tam se setkala se slušným úspěchem (nejlépe se vedlo kadidlové Encens Mythique d´Orient) a teprve po několika týdnech se objevila v Paříži a dalších buticích Evropy a USA (těch s kompletním sortimentem značky, tzn. včetně exkluzivních kolekcí).
Mezi kapkami šafránového sirupu
Rose Nacrée du Désert, to jsou temně rudé okvětní plátky růže, zdánlivě náhodně poházené na tenké marcipánové krustě tradičního íránského dortu. V kapkách šafránového sirupu na růžových plátcích se zrcadlí… zase růže. Marcipán je příjemně nahořklý, takže výsledným dojmem z celé kompozice není přeslazenost, spíš hořko-sladká kořeněná pryskyřičnatá svíravost. Ta svíravost je pro vůni charakteristická a moc se mi líbí! Počáteční podoba růže je trochu pižmová a trochu aldehydová, jako růžové mýdlo ve starodávné komodě, brzy ale trpkne, drsní, sládne i hořkne a spěje k dřevitému základu se zemitým pačuli. Růže, kterou Thierry Wasser vybral pro Rose Nacrée, pochází z Íránu, vyniká svou intenzitou (je příbuzná s taktéž ceněnou bulharskou růží). Od nepaměti zdobí kouzelné perské zahrady a u Guerlainu má tímto premiéru. Umírněný oud vše jen podmalovává, nedominuje a tedy nepředvádí svou akutně palčivou podobu. Celá kompozice je spíše lineární, nijak složitá a, právě ve své (zdánlivé) jednoduchosti hezká. Pocitově je tahle Růže jedna z těch neromantických, temnějších, ale elegantních, čili jedna za těch, které mám ráda.
Rose Nacrée voní příjemně dlouho, cítím ji kolem sebe ještě po 6-7 hodinách a je akorát tak intenzivní, aby o ní vědělo o blízké okolí.
Jistě, pokud jde o složení, nejedná se zrovna o výkřik originality, kombinace růže-šafrán-oud (ambra, myrha) je osvědčená a kdo má v malíčku arabské vůně, vyjmenuje mi několik podobně vystavěných kompozic. Oud je v kurzu několik let jak v niche, tak v mainstreamové produkci. Přesto je Rose Nacrée okamžitě k poznání. Příbuzná je s o dost temnější Portrait of a Lady (Frédéric Malle) a s nekonečně jemnější Safran Troublant (L´Artisan Parfumeur). Více či méně typově podobné jsou také: Oud Ispahan (Dior), Rose Oud (By Kilian), Lyric (Amouage) a možná Café Rose (Tom Ford). Ale hlavně: k mému nadšení jsem v ní našla tón, který mi připomíná Magie Noire (Lancôme), samozřejmě v její původní podobě, čili tak, jak jsem ji několik let nosila. Tím si mě Rose Nacrée získala docela.
Složení: růže, šafrán, pačuli, cedr, oud, kurkuma, kardamom, benzoin, myrha
Další informace: Rose Nacrée du Désert, exkluzivní řada Les Déserts d´Orient, flakón 75 ml, koncentrace eau de parfum.
Já bych k těm nejbližším příbuzným přidala ještě i White Aoud jen s tím rozdílem, že Thierry použil lepší o několik tříd lepší pačuli. Ale s tím umírněným oudem ti nějak nevím, minimálně moje máma by zásadně nesouhlasila :)) .
White Aoud si pamatuju jako vůni, která se mi docela líbila, ale teď se mi v souvislosti s Rose Nacrée nevybavila. Schválně se k ní vrátím. Já jsem v poslední době zkoušela spoustu vůní s drsnější a hlasitější podobou oudu, tak mám tu hranici citlivosti možná trochu posunutou.